Druhá pražská výprava II.S na letiště a do Týna
Odjezd z Ústí ráno jako minule, ale my už jsme věděli, do čeho jdeme, takže jsme se hodně těšili, nálada ve vlaku se zlepšovala, a když jsme v Praze vystupovali z vlaku, někteří jsme byli tak rozjařeni, že jsme spíš připomínali fanoušky českého hokeje.
Radovánky začínají bezprostředně po příjezdu, protože metro je metro. Jezdí strašně rychle a strašně hluboko. Užili jsme si měrou vrchovatou, protože jsme i přestupovali, a stanice Nádraží Veleslavín, která je ve 20 metrové hloubce, má tři(!) eskalátory za sebou. Vlastně nad sebou. Autobus, kterým jsme chtěli pokračovat, nám přistavili hned, jakmile nás viděli, takže na letišti jsme byli cobydup!
Je málo míst tak naplněných voláním dálek jako je letištní hala. Těch lidí, kufrů, vozíků, prodavačů, obchodů, pilotů, letušek, policistů, pestrých uniforem všech barev a států, dětí, uklízečů, průvodců; a taky dvě dobré usměvavé víly s hejnem dětí, které mají oči na vrh hlavy.
A nad tím vším svítí barevné cedule s názvy měst a míst z celého světa.
“Tak kam poletíme?”
“Do Anglie!”
“Do tepla!”
“Někam daleko!”
“Do Paříže!”
“D d d d do Polska!”
(Všechny odpovědi jsou samozřejmě správně…) Imaginaci se meze nekladou a vybrat správnou destinaci není jen tak. A tak jsme to zatím nerozhodli a jdeme na první vyhlídkovou terasu.
A je to tady!!! Letištní plocha se před námi rozkládá do nedohledna a na ní a na přilehlých ranvejích se prohánějí, míjejí, míhají, přejíždějí, šourají, spěchají, předjíždějí obří auta, střední auta, maličká auta, autobusy s cestujícími i bez nich, cisterny s leteckým petrolejem, speciální vláčky vozíků na kufry i speciální placaté tahače na posunování letadel, ale hlavně ta LETADLA!!! (Přečtěte si poslední větu na jeden dech a uvidíte, jaký tam byl provoz!) Stojíme u zábradlí, díváme se, ukazujeme si vlajky a znaky na ocasech letadel, vnímáme ten hluk – a žasneme. A když už pak tomu všemu hemžení víc rozumíme, přesouváme se na druhou terasu, která je spojena s restaurací. Sestrkat k sobě stoly, vybrat v jídelním lístku to, na co máme chuť, kochat se při tom všem výhledem, počkat až nám přinesou jídlo, a pak se najíst – to pro nás bylo dílem okamžiku (jak psával Julius Verne). Jídlo uspokojilo i nejnáročnějšího strávníka, aby ne, když nám za zády neustále startují i přistávají letadla, jsme na čerstvém vzduchu, ale tím jaksi i součástí toho všeho, takže po krátké siestě s nohama na parapetu a s výhledem, který neomrzí, jen neradi opouštíme letiště. Míříme opět metrem na Staroměstskou, pěšky (přes samoobsluhu – pití, pohlednice, dobrůtky) Kaprovou ulicí do nejcentrovatějšího centra Prahy na Staroměstské náměstí. A zase tolik lidí (tentokrát i koní), slunce svítí, hřeje, jen pomalu a pohodlně se posouváme do ústí Celetné ulice, kde nás čeká pan Štěpán z pastoračního centra, který se nás ujímá, a my bočním vchodem s ním přes faru vstupujeme do úplně jiného světa.
Kostel Panny Marie před Týnem nás vítá svým velebným tichem. Je úplně mimo jakékoli návštěvní hodiny, takže jsme v celém kostele sami. Jsme tiší, pozorní, vzorově ukáznění (tohle zrovna psala paní učitelka, takže je to pravda) ale teď to jde nějak úplně samo, tak na nás působí prostředí, které, ač v úplném centru, nás uklidňuje a inspiruje. Posloucháme výklad o kostele a jeho historii i úloze, a tak třeba víme, že Týn býval trh hned vedle, a že kostel postavili už ve 12. století. Po minipřednášce můžeme kostel obejít a vnímat starobylé ozdoby, střídání stylů, množství soch svatých, obrovskou křtitelnici, která byla zhotovena ve stejné formě jako zvony, a taky se dozvědět něco o významných osobnostech na obrazech nebo přímo pod podlahou ve slavnostních hrobech a hrobkách. Asi ti nejvýznamnější byli malý chlapec Šimon Abeles, Anežka Česká a Tycho de Brahe. Ke každému se váže nějaká historie, na každého jsme na chvíli vzpomněli.
Překvapeni, jaký veselý svět je za zdmi kostela, jdeme Celetnou ulicí kolem gotiky, baroka, novoromantiky, secese i moderny trochu unavení a mžourající v odpoledním sluníčku pomalu na vlak domů. Ale co by to bylo za výlet bez zmrzliny!?! Tak ještě jednou: trochu unavení a upatlaní od vanilkové točené zmrzliny jdeme pomalu na vlak domů. Tak zase příště! JB
